|
Synagogy - představovaly náboženské i společenské centrum života židovské obce - sloužily jako modlitebna, škola i jako dějiště veřejných jednání.
Mešity - jsou pro muslimy nejen náboženským, ale i společenským centrem. Na mešitu lze pohlížet jako na centrum náboženských povinností. Slovo mešita v se evropských jazycích významově přesně neshoduje s arabským slovem masdžid, ačkoli z něj pochází. V evropských jazycích se toto slovo používá pro každou budovu postavenou muslimy za účelem uctívání Boha – Alláha. Arabové však rozdělují mešity do několika kategorií. Mešitou pak rozumí takovou stavbu, která je veřejná a splňuje jisté předpoklady ohledně svého vybavení. V evropských jazycích slovo mešita přejalo i význam slova džámi', což je mešita, která vyhovuje nárokům pro páteční modlitbu. Džámi' byla zpravidla jedna na město a její stavbu musel povolit chalífa.
Kláštery - vůbec první klášter v českých zemích byl založen počátkem 70. let 10. století na Pražském hradě u kostela sv. Jiří. Šlo o ženský benediktinský klášter. Do konce 10. století vznikl i první mužský benediktinský klášter v Břevnově. Následovalo mnoho dalších: Ostrov u Davle, Sázava, Rajhrad, atd. Od druhé poloviny 11. století k nám začaly pronikat nově založené řády mnichů, řeholních kanovníků, řády rytířské a později ve 13. století také žebravé. Mezi nejdůležitější patřili premonstráti a cisterciáci.
Rytířské komendy - je označení pro středověká sídla rytířského či křižovnického řádu, například templářů, johanitů, německých rytířů nebo křižovníků s červenou hvězdou. Komenda svým charakterem odráží výjimečnou pozici rytířských řádů jako kombinace mnišství a rytířství. Obsahuje části běžné pro klášter, například kapitulní síň, klášterní kostel, křížovou chodbu, refektář, ale přitom je opevněná a má charakter hradu, zahrnuje také dům komtura. Součástí komend byly také hospodářské objekty a špitál.
Poutní areály - na poutním místě zpravidla došlo k nějakému zázraku, nebo je zde uchovávána nějaká relikvie. Na místě zázraku bývá často postaven kostel či kaple s ambity. Některá poutní místa vznikala v místech pousteven, kam lidé zpočátku chodili na kázání či pro radu k poustevníkovi a tradice shromažďování poustevníka přežila.
Zvonice - je stavba sloužící výhradně nebo převážně k zavěšení zvonů. Podle některých historiků je zvonicí pouze soliterní stavba funkčně související s kostelem, na rozdíl od kostelní věže s ním však není stavebně spojená. V obecném smyslu se ovšem zvonicí často nazývá i kostelní věž nesoucí zvony, či dokonce jen zvonové patro kostelní věže. Nejstarší zvonice jsou v českém prostředí doloženy v 15. století.
Fary - fara je obydlí a zároveň úřadovna faráře, úřední sídlo farnosti a případně i místo jejích dalších, zejména neliturgických aktivit. Jedná se mnohdy o nejdůležitější budovy v obci po kostele a rychtě. Na faře se zpravidla domlouvaly křtiny, ohlášky i pohřby. Do roku 1950 zde byly vedeny církevní farní matriky, do kterých se zapisovaly sňatky, narození a křty i úmrtí, tyto matriky byly pak převezeny do státních archivů. Křestní matriky vedou církve pro vlastní potřebu zpravidla dodnes.
Poutní cesty - všechna velká náboženství znají poutní cesty a poutní místa (například pouť hadždž do Mekky v islámu). Pěší putování není jen reliktem minulosti a nápodobou předků, ale má smysl i v tom, že člověk se díky fyzické oběti (zátěži) a překonávání nepohodlí obětuje, čímž se podle některých činí vnímavějším pro duchovní prožitky a kontakt s Bohem. Je také blíž přírodě a je schopen ji lépe vnímat. S tím souvisí tzv. barokní kompozice krajiny, kdy byly kostely a jiné krajinotvorné prvky zasazovány do krajiny se zřetelem na to, jak bude na poutníka, jdoucího ať už v procesí nebo samostatně, působit.
Antické chrámy - je označení pro stavby určené k náboženským účelům vybudované v řecko-římské etapě starověku. Řecký chrám byl obydlím boha, představeného v celle chrámu. Římské chrámy byly těm řeckým velmi podobné, hlavní rozdíl byl v tom, že stály na vysokém podstavci a že schodiště vedlo pouze k jeho průčelní straně. U Římanů oproti Řekům byl mnohem více v oblibě kruhový půdorys chrámů. Chrámy s čtvercovým půdorysem vznikaly především pod vlivem Etrusků. Dalším rozdílem byla fasáda s mnohem hlubší sloupovou předsíní. Byl tedy záměrně navržen tak, aby ovládl dav lidí stojících pod ním při náboženských obřadech i při veřejných proslovech z pódia.
Megalitické chrámy - jako megalitická kultura se nepřesně označuje řada vzájemně nesouvisejících kultur z období pozdního neolitu, eneolitu a doby bronzové. Jejichž jediným společným znakem jsou stavby z převážně velkých kamenných kvádrů a bloků (megality, resp. megalitické stavby). Název pochází z řeckého mega (velký) a lithos (kámen).
Etruské chrámy - tradiční podoba etruského chrámu se zrodila v 6. století př. n. l. Na rozdíl od řeckých chrámů, které prošly složitým vývojem, zůstala typologie etruských chrámů v průběhu času v podstatě nezměněna. Do dnešní doby se dochovaly pouze základy těchto staveb, protože sloupy a všechny ostatní vyvýšené části byly dřevěné.
Chrám, postavený obvykle mimo obydlené centrum, byl postaven na vysokém pódiu přístupném pouze po čelním schodišti. Nejjednodušší chrámy měly jedinou obdélníkovou celu, častější byly trojdílné. Jednokomorový půdorys mohl a nemusel mít sloupy na fasádě, půdorys s trojdílným dělením cely měl zpravidla vpředu dvojitou řadu sloupů.
Etruské chrámy měly bohatou terakotovou výzdobu.
Šintoistické svatyně - čili džindži, slouží k uctívání kami. Součástí svatyně bývá honden, což je posvátné místo určené výhradně pro uctívání kami. Je nepřístupné veřejnosti a rituály prováděné v hondenu jsou určeny výhradně specializovaným osobám. Další součástí šintoistických svatyné bývá torii, což jsou nejčastěji dřevěné brány umístěné v okolí chrámu. Skládají se ze dvou svislých sloupů spojených vrchním sloupem. Mohou stát úplně samostatně či sloužit zároveň jako vchod do prostoru svatyně. Džindžy se nachází zejména v Japonsku.
Budhistické chrámy - v buddhismu představují chrámy čistou zemi nebo čisté prostředí pro uctívání Buddhy. Tradiční buddhistické chrámy jsou navrženy tak, aby navozovaly vnitřní a vnější mír. Struktura a architektura chrámů se liší regionu od regionu. Chrám se obvykle skládá nejen z jeho budov, ale také z okolního prostředí. Buddhistické chrámy jsou navrženy tak, aby symbolizovaly pět základních živlů: oheň, vzduch, Zemi, vodu a moudrost.
Mithraea - mithrismus byl tajemným náboženstvím praktikovaným v římské Říši od 1. až 4. století po Kristu. Byl inspirován íránským uctíváním boha Mithry. Uctívači Mithry měli složitý systém sedmi stupňů iniciačních a společenských rituálních jídel. Iniciátoři se nazývali syndexioi a setkávali se v podzemních chrámech , nyní nazývaných mithraea. Kult měl centrum v Římě, ale byl rozšířený jak po celé západní polovině říše, tak daleko na jih do římské Afriky a Numidia, a rozněž daleko na sever do římsk0 Británie. V menší míře se vyskytoval na východě říše.
Mithraismus byl považován za soupeře raného křesťanství. Ve 4. století čelili Mithraisté pronásledování ze strany římských křesťanů a jejich náboženství bylo do konce 4. století zcela potlačeno.
Nabatejské chrámy - nabatejské náboženství bylo formou arabského polyteismu praktikovaného v Nabatejské říši, starověkém arabském státě, který byl založen ve 3. století př. n. l. a trval až do římské anexe v roce 106 n. l. Nabatejci byli polyteisté a uctívali širokou škálu místních bohů. Do chrámů přinášeli oběti, prováděli rituály a věřili v posmrtný život.
|