Jak jsme kupovali auto

Vážení přátelé, dovolujeme si vám oznámit, že jsme se stali šťastnými majiteli Toyoty Camry DX station wagon ročník 1991, a tak kdo se pohybujete v Bostonu a blízkém okolí, mějte se na pozoru.
O koupi auta jsme uvažovali asi rok, vážně jsme na to začali pomýšlet před třičtvrtě rokem, a tak v posledním srpnovém týdnu dozrál čas a Martin se pustil do akce. Průzkumem prováděným u známých jsme se dozvěděli, že ojetá auta je nejlépe kupovat přes internet (cars.com), a dále že nemá cenu kupovat staré fordy, pontiaky, ale ani Volkswageny, protože se vyrábějí v Brazílii, Mexiku a podobně, a jejich kvalita je nevalná. Naproti tomu dobrou pověst mají všechna japonská auta a nejlepší ze všeho švédská Volva. A skutečně to odpovídá i cenově - Ford ročník 1994 stojí dnes stejně jako Volvo ročník 1984. I zadali jsme si tedy hledání kombíku v přijatelné cenové relaci v Bostonu a okolí, a na výběr bylo pouze několik kusů, protože kombíky jsou zde vzácným zbožím. Vyskytují se zde většinou pouze normální osobáky s malým kufrem - v těch jezdí asi pouze do práce, a pak veliká terénní auta s náhonem na všechna čtyři kola. Těch jezdí po absolutně rovném vyasfaltovaném Bostonu strašně moc a není mi tak docela jasné, k čemu jsou zde dobrá. Zdá se to být spíše výraz stavovské příslušnosti - pokud je člověk bohatý, patří se bydlet v dobré čtvrti a mít terénní auto. A pokud je chudší, na byt v lepší čtvrti nemá, ale terénního auta lze velkou pracovní pílí dosáhnout. Jednou se Martin jakéhosi řidiče ptal, proč jezdí po městě terénním autem, a ten mu to zdůvodňoval pocitem většího bezpečí. Také je ovšem možné, že se někteří korpuletnější Američané do normálního auta nevejdou.
Ale zpět k naší koupi: první den strávil tedy Martin na počítači výběrem vhodného modelu a jeho prověřováním. V USA totiž existuje centrální databáze všech aut, do které má za mírný poplatek přístup kdokoliv, a může si zde vyhledat všechny záznamy policie a pojišťoven vztahující se k danému autu. Dozví se tedy především zda auto někdy nebouralo, zda nebylo zaplaveno, kolik mělo majitelů, ... A tak nakonec zbyla v našem výběru pouze tři auta. Následující den si jel tedy Martin prohlédnout první z nich a byl nadšen. Majitelem byl íránský student Fárid s dobrou vyřídilkou, který Martinovi předvedl všechny přednosti svého auta, takže Martin neodolal. Hned následující den podepsali smlouvu, Martin vystavil šek, a pospíchal vyřídit zbylé náležitosti. Zejména bylo třeba auto pojistit. Pojištění tu funguje trochu jinak než u nás - zejména se nedělí na povinné ručení a havarijní pojištění. Pojistka je pouze jedna, a ta zahrnuje obojí. Povinné ručení také může člověk uzavřít jen na škody do 5000 dolarů, a tak když posléze nabourá limuzínu, splácí to po zbytek života. Zajímavé je také to, že cena pojistky se řídí počtem let, po která člověk vlastní řidičský průkaz, a zejména výpisem z registru řidičů. Tedy novopečený řidič, nebo řidič, který už boural, platí podstatně víc. Dále je pochopitelně auto třeba zaregistrovat, a vposledku dojít s ním do sedmi dnů na technickou prohlídku. Tou musí auto projít po každém prodeji, i kdyby předchozí prohlídku absolvovalo třeba jen den před prodejem. A tady jsme narazili - auto mělo děravý výfuk a dostalo nálepku "nepojízdné." To je taková past na řidiče - technické prohlídky se dělají v normálních servisech, a tak když auto neprojde a je označeno za nebezpečné, nesmí s ním už člověk legálně vůbec odjet a musí ho nechat na opravu v daném servisu, nebo si zaplatit odtažení do jiného servisu.
Martin se vrátil domů úplně vyřízený, že už zase nemáme auto. Po chvíli se ovšem vzchopil a jal se telefonovat: nejprve na právní poradnu, kde se dozvěděl, že pokud auto neprošlo technickou prohlídkou, má nárok ustoupit od smlouvy a původní majitel je povinen mu vrátit peníze. Vyzbrojen tímto argumentem volal Fáridovi, že auto není pojízdné, a že by měl Fárid zaplatit opravu. Ten se pochopitelně zdráhal a vysvětlil Martinovi, že po něm v autoservisu chtějí nehorázně přemrštěnou sumu. Poradil ještě Martinovi firmu, která prodává náhradní díly a bude vědět přesnou cenu dílů, které je třeba vyměnit. Nakonec souhlasil s tím, že je ochoten se na opravě částečně finanančně podílet. Dále tedy Martin volal do zmiňované distributorské firmy, a dozvěděl se, že automechanik skutečně uvedl skoro dvojnásobnou cenu náhradních dílů. Volal tedy znovu do servisu a po urputném smlouvání a vyhrožování, že si nechá auto opravit jinde usmlouval nakonec dvoutřetinovou cenu za opravu výfuku.
Dále už klapalo všechno jak na drátkách - Fárid se skutečně hned druhý den dostavil za Martinem do školy a vypsal mu šek na smluvenou částku, a automechanik nakonec opravu provedl ještě levněji než bylo domluveno, i když se při tom tvářil jako zneužitý dobrodinec.
Velkou radost měl z auta pochopitelně Matýsek.