Novoklasicismus je v architektuře a ve výtvarném umění třetí vlna klasicismu čili návratu ke klasické římské a řecké architektuře. Ve střední Evropě se objevuje od 60. let 19. století jako dekorativní sloh veřejných budov a pak i městských obytných domů.
Užívání pojmů klasicismus a neoklasicismus není jednotné. V české i německé literatuře se obvykle rozlišuje období „barokního klasicismu“ (1680-1730), styl Ludvíka XVI. a jemu blízký empír (1770–1840) a konečně neoklasicismus, u nás často označovaný i jako novorenesance. V anglické a francouzské literatuře se jako neoklasicismus obvykle označují všechna tato období bez rozlišení.
Od starších forem klasicismu se neoklasicismus liší především tím, že je silně formální: přebírá sice mnoho prvků starověké architektury, používá je však jako dekoraci na budovách čistě účelových (školy, úřady, banky, nádraží i běžné činžovní domy). I když některé veřejné budovy mají nepochybnou uměleckou hodnotu (například Národní muzeum v Praze), běžná stavební produkce pouze pokrývala plochu fasády ozdobnými prvky, často prefabrikovanými ze sádry a užívanými bez ladu a skladu. V tomto hodně vyprázdněném slohu byla vystavěna velká část městských center i nových okrajových čtvrtí po celé Evropě i v USA, zejména v období let 1865–1910. Po roce 1900 je novoklasicismus pozvolna vystřídán novými dekorativními slohy (secese, Art nouveau).
Pro tento dojem mohutné pevnosti a trvalosti se později k neoklasicismu vracely i diktátorské režimy 20. století jako výraz svých ambicí na „tisícileté trvání“, na „věčné časy“.
