|
Andrea Palladio (1508 – 1580) byl italský pozdně renesanční architekt a teoretik architektury. Může být zařazen i do manýrismu, a to do jeho klasicizujícího proudu, neboť jeho principy navazují na vrcholnou renesanci. Byl považován také za nejvlivnější osobnost v historii západní architektury a v souvislosti s ním mluvíme také o palladianismu nebo později neo-palladianismu.
Roku 1570 vydal Palladio svou stěžejní knihu Quattro Libri dell'Architettura známou jako Čtyři knihy o architektuře. Struktura knihy přímo navazuje na Vitruvia a na jeho latinský spis. V této knize také píše, že přijal Vitruvia za svého učitele a antické tvarosloví za svůj jazyk. Stejně jako Vitruvius i Palladio hledal v architektuře symetrii, proporční a matematické vztahy. Mimo to se Palladio pokoušel nalézt univerzální modely pro jednotlivé typy staveb. V knize zveřejnil ideální plány svých realizovaných i nerealizovaných staveb, ke kterým dává odkazy a značky pro jejich lepší pochopení a čitelnost. Jeho realizované stavby nebyly vždy v souladu s jeho představami a často narážel na překážky v podobě již existujících základů, přírodního terénu nebo představ ze strany objednavatele, které ho limitovaly. Ve spisu "Čtyři knihy o architektuře" tedy zveřejnil svoje ideální plány, a nikoli plány již realizovaných staveb. V tom je jeho kniha jedinečná, neboť na jejím základě mohly vzniknout slohy jako palladianismus nebo neo-palladianismus.
Historiky umění je Palladio označován jako první "klasicista" své doby. To znamená, že studoval antickou architekturu nejen proto, aby ji napodobil, ale aby jí dal nadčasovou platnost. Byl také první z architektů, který použil průčelí antického chrámu (jako pohanské sakrální stavby) a "přilepil" je na obytnou vilu, tedy profánní (světskou) stavbu. Architektonické "přílepky" na fasádě se úžívaly až do 19. století.
|