Bazilika svatého Antonína

Nejslavnější a nejnavštěvovanější stavbou ve městě je poutní bazilika svatého Antonína, zvaná častěji jen Il Santo ("Svatý").
Svatý Antonín je jedním z nejznámějších svatých vůbec. Tento portugalský kazatel se narodil roku 1195 v Lisabonu, působil na mnoha místech Evropy i severní Afriky a zemřel roku 1231 nedaleko Padovy roku 1231. Již následující rok byl svatořečen. Byl to nejkratší proces svatořečení v dějinách církve. Antonín bývá často zobrazován s jezulátkem na ruce, protože takto byl prý jednou viděn svým padovským hostitelem.
Bazilika svatého Antonína byla vybudována převážně v letech 1232-1307, zcela dokončena byla roku 1475. Jde o mohutnou cihlovou stavbu se sedmi kupolemi a dvěma vežičkami, kde se lze pozorovat jednoznačně vlivy benátské a byzantské, a architektonické prvky románské i gotické.

Bazilika zejména v době církevních svátků působí jako svět sám pro sebe. Lidé se zde nejenom modlí, ale jako správní poutníci musí využít všeho, co chrám nabízí - nejprve se u vchodu pomodlit u sochy svatého Antonína, o kousek dál políbit jeho hrob, pak vystát frontu na kapli, kde je vystavena Antonínova lebka, a pak získat v sakristii trochu svěcené vody. Svatý Antonín byl bezesporu úctyhodný člověk a světec, ale všechny tyto obřady, při nichž do sebe lidé v přecpané bazilice strkají, na mě působily trochu modlářsky.

Bazilika svatého Antonína působí velmi zvláštním a silným dojmem. Zvenčí se svými neomítnutými cihlovými zdmi a střechou pokrytou nesourodou směsicí opršelých bílých kupolí a věžiček trochu jako jakási absurdní továrna. Uvnitř ona směs velikosti a důstojnosti, a zároveň nesourodost stylů - někde hladké čisté kopule, jinde barvami hýřící výzdoba - pokračuje. Přidá-li se k tomu dav poutníků z různých koutů Evropy, je výsledek velmi působivý.

Přilehlý františkánský klášter má čtyři rajské dvory, tři z nich dodnes slouží poutníkům ...

... k odpočinku ...

... k obědu i svačině ...

... ale i k basketbalu ...

Na náměstí před bazilikou stojí bronzová jezdecká socha od Donatella, kterou Padova roku 1447 věnovalo Erasmu di Narni, kondotiérovi a veliteli místní domobrany, přezdívanému Gattamelata („mazaná kočka“).

Pokračování